https://www.youtube.com/watch?v=hxZxt9O4xp4

SINEAD O´ CONNOR – „Nothing Compares 2 U“ (BEN LIEBRAND REMIX)

https://www.youtube.com/watch?v=tug_sM0qd7M

DJ Yoda Tribute To Michael Jackson

FRANTIŠEK BENDA   ( ☼ 22.11.1709  STARÉ BENÁTKY –  ۞ 7.3.1786  POTSDAM)

„Tón jeho houslí byl podoben zvuku stříbrného zvonu. Tvořil srdcem a k srdci se mu dařilo pronikat. Nejednou bylo vidět lidi slzet v údolí Bendova adagia.“ Tak vyjádřil osobitost umění Františka Bendy, jež ho povýšilo mezi legendární houslisty, Ch. Fr. Schubart (v publikaci „Ideen zu einer Ästhetik der Tonkunst“). „Získal si velkou slávu také jako skladatel krásných a úchvatných houslových skladeb,“ bezděky doplnil Schubarta v Hudebním cestopise 18. věku anglický hudební vědec Charles Burney. Podobu koncertního mistra pruské královské dvorní kapely zvěčnil Faberův portrét, a kudy vedla umělcova pouť k nesmrtelnosti, zaznamenal on sám ve vlastním curriculum vitæ. Děj si nezadá s fantazií Alexandera Dumase.

Múza hudby stála už u jeho kolébky: matka Dorothéa pocházela ze slavného rodu Brixi, její bratr Šimon, významný skladatel a varhaník, působil v Praze. Otec Jan Jiří Benda povoláním tkadlec byl muzikus, hrál dobře na hoboj, šalmaj a klapačku a působil ve venkovských souborech. František se narodil 22. listopadu 1709 ve Starých Benátkách, „A–B–C a spelování“ mu do hlavy vštěpil soused hrnčíř, psát, číst, počítat se naučil ve škole v Nových Benátkách. A tam se projevilo jeho hudební nadání.

Učitel Alexis si nemohl nepovšimnout, že malý Benda má nemálo hezky znějící vokál a rozhodl, že bude zpívat na kůru. To byl Frantův prvotní krok ke slávě, brzy se stal pýchou obce. Otec Benda se od učitele dozvěděl, že benediktinský kostel v Praze přijme diskantistu. Viděl v tom ohromnou příležitost pro svého prvorozeného a úlevu pro rodinný rozpočet. Chalupa se ozývala dětskými hlásky, tříletého Jana Jiříka, dvouleté Dorotky a maličkého Viktora. Koncem léta 1718 se Franta po boku otce vydal na zkušenou za hudbou do světa.

Na přání maminky šli v Praze nejprve na radu k Šimonovi Brixi a ten, když se přesvědčil, že švagrovy chvástavé řeči o synových vlohách neuletěly do větru, sám chlapce odvedl na atestaci. Neuplynul ani rok a Franta Benda si svým zářivým diskantem získal znamenitou pověst – sotva desetiletý patřil k nejlepším zpěvákům pražských kůrů. Páter Hermann si nadaného Bendy fakt považoval od první chvíle a náklonnost mu finančně výhodně projevoval. Dostal 200 zlatých za vypracování disputace pro urozeného studenta hraběte Czernina a vyparádil Frantu doslova od hlavy po paty. Právě tehdy ho přišla do kláštera navštívit máti, a když se v hovorně zjevil hošík v aksamitu, brokátu, krajkách, stříbře a roztomilé paruce dětské velikosti, bezděky se uklonila. Teprve když se k ní intimně přitiskl, pochopila, že to princátko je její ratolest. Požádala pátera Hermanna, aby si ho směla na několik dní odvést domů, aby děti věděly, že mají sourozence, ale ve skutečnosti se s ním chtěla pochlubit. Jak předpokládala, sklidil v obojích částech Benátek značný obdiv, ale nejvyšší si získal zpěvem. Jeho hlas, zvyklý na prostor mikulášského chrámu, naplnil malý kostelík lahodnou krásou kantilény a třpytivou zvukomalebností.

Řádoví brothers si uvědomovali, že hlas diskantisty Bendy je výjimečný a pro všechny případy si ho pojistili – co kdyby chlapce napadlo uplatnit schopnosti někde jinde. Do školy směl chodit toliko jen ve vestě a v pršiplášti. Přepychový kabátek pokládali za záruku, že se vrátí. V Praze už pobýval tři roky a stal se slavnějším esíčkem v rukávu, než tušil. Když jednou mrazivým ránem utíkal do školy, zastoupil mu cestu mladý chytrolín: „Jmenuji se Roscher, jsem student a přišel jsem akorát za tebou až ze Saska. Mám ti vyřídit, že o tebe jeví zájem v drážďanském chrámovém chóru. Půjdeš se mnou?“ Frantu z pražského ghetta ohromila tato pocta, ale dokázal reagovat s nadhledem – bez kabátku a bez groše se vydat do neznáma na tak dalekou štreku? Uměl si poradit: kabátek oželel, prodal učebnice a byl o pět zlatek movitější. V rychlosti se svým průvodcem opouštěl Práh pražský. Františku Bendovi bylo dvanáct a čtvrt roku a poprvé uháněl tempo ve jménu hudby.

Pražští benediktini vyhlásili pátrání po zmizelém chlapci; obrátili se i na jeho rodiče, ti však neměly o Franckově osudu tušení. Teprve po čase se odvážil dát domů telegram. V Drážďanech slavil super šlechtické úspěchy. Měl, nač si pomyslel, ale všechny pozornosti a hýčkání nerozptýlily jeho stesk po domově. Po roce dal vědět tátovi, ať ho odveze nebo že pojde žalem. Bendovi hned vypravili pro syna jezdce; vrátil se s nepořízenou. Františka čekalo vystoupení před jeho Veličenstvem v nově zkomponované Regině cœli, nesměl oželet Drážďany. Po koncertu se odhodlal k dizertaci sám. Ukryl se na nákladním člunu, který se po Labi vracel do Čech a na vlnách v obavách z prozrazení opustil město své slávy. Královští pochopové pochopitelně dostali příkaz, aby se bez tolik vzácného chlapce nevraceli. Objevili Františka pod lodní plachtou, když za ranního šera člun kotvil v zátočině. Leč návrat byl zklamáním. Na lodi chytnul kášel a rýmu a těžce to odstonal. Léčili ho, rozmazlovali, podnikali všechno, aby se uzdravil a zpíval, ale přes všechnu péči se mu hlas nevracel. Regenschori s konečnou platností zjistil, že Bendův výstavní diskant už nikdy nezazní. A když si pro Františka přijel otec, nikdo mu v jeho odjezdu neměl zájem bránit.

Bylo mu něco přes třináct. V úboru dvorském s aureolou proslulosti byl v rodném městečku středem obdivu, nikdo neměl ponětí o Františkově smůle. Jenom rodiče mu dávali najevo, že si svůj chléb musí statečně zasloužit. Otec Jan Jiří hudbu jaktěživ nestudoval, zakládal si však na svém uměleckém cítění. Věřil, že v muzice všemu rozumí a dokáže synovi pomoci. Jednoho nedělního dopoledne pozval Františka do knajpy na rohu a tam se ho zeptal: „Chceš ještě někdy zpívat?“ Hoch nadšeně přitakal. I objednal mu dvojitou porci kořalky a pravil pijácký příkaz: „Zavři oči a vyklop to dovnitř!“ – z čehož vzniklo později rčení od lékárníků: užívejte jen vnitřně! Zakuckal se a nescházelo mnoho, aby se na místě udusil. Když byl oukej, odvedl po takové medicínské rutině starší Benda mladšího vychutnávače elixíru zpívání do kostela a rovnou na kůr. Něco si pošeptal s regenschorim a sykl k Františkovi: „Zpívej!“ Začal pěkně opatrně, hlas se z něj soukal jako po struhadle, ale cejtil, že bodlinek pomálu ubývá a Benátčanu je zas hej. Že docela mizí! Než skončila pobožná liturgie, lidé se otáčeli, zvedali oči ke kůru a nadšeně si špitali: ach, ten Benda! Kostel zaplňoval podmanivě sametový alt. „Stal se zázrak! Otec mi navrátil můj oplakávaný hlas! Ale žádnému bych už tu metodu dobrovolně nedoporučoval!“ Synové pozemkové vrchnosti z Klenové přijeli Františka osobně pozvat, aby se dostavil na zámek, odkud pochází i nešlechtický rod Trefanec, v komické zpěvohře, kterou jeden z mladých arci pánů právě zkomponoval.

Vrátil se do Prahy. Ve staroměstském semináři ho přeochotně přijali. Zase se dočkal respektu a zacházení jako s cenností za milión vočí. Nikdo Františka nenutil k poctivému studiu na gymplu, hlavně když se zdokonaloval v pěveckém umění.

V září roku 1723 se habsburský monarcha Karel VI. chystal s celým dvorem do Prahy, aby se dal korunovat za českého krále. Praha chtěla dokázat, že ani sto let poroby ji nepokořilo a připravovala velkolepé oslavy v přírodě. Nad Jelením příkopem vyrostl amfiteátr pro čtyři tisíce platících diváků. Stavové objednali korunovační hudbu u nejproslulejších mistrů. Vídeňský dvorní skladatel Johann Joseph Fuchs napsal zpěvohru Constanza e fortezza a drážďanský mistr, Jan Dismas Zelenka, zkomponoval na nervy ostré přetrhdílo „masterpiece“, jímž se hlásil ke své vlasti – De Sancto Venceslao. Opery měly být vymyšleny tak, aby Evropa popadala dech; dostavili se renomovaní zlatí slavíci, množství vynikajících hráčů a byly přizvány všechny pražské církevní sbory. Franta Benda měl příležitost se uplatnit dokonce jako sólista. Bedlivě sledoval, jak operní hvězdy tvoří tóny a zvládají obtížné partesy a vše se snažil dokonaleji osvojit, osobitěji uplatnit. A docílil obliby. Jeho štěstí dovršil honorář – rovných dvanáct zlatých!

Čas však neukočíruješ – chlapec se mezitím přeměnil v mladíka, v mutujícího mládence. V patnácti ztratil oslavovaný alt. Peníze na studia neměl; nezbývalo než se vrátit k rodičům. O jeho umělecké dráze nikdo neuvažoval. Otec mu nabídl dvě možnosti, tkalcovat nebo šumařit. Společenského Jana Jiřího Bendu vyhrávání po knajpách s politými nebo mastnými nebo poblitými ubrusy po stolech těšilo. Františka to děsilo. Brrrr. V jeho představách byla hudba spojena s krásou, se vznešeným prostředím. Muzikou se živit mohl – hrál dobře na housle a violu – kdy se tomu naučil, nevěděl; v Drážďanech se však v obou nástrojích tak zdokonalil, že zpaměti exceloval a vystřihl Vivaldiho koncerty. Ale vyhrávat někomu po knajpách? Jeho soužení rozjasnila láska. Zamiloval se do dcerušky pana purkmistra a ona do něj. Nuže jakou měl naději? Rozhodl se, že se stane dobrovolníkem perníkářem. V městečku žádný nebyl a to slibovalo dobré vyhlídky na zisk i při námluvách. Podal si žádost k pozemkové vrchnosti, aby se směl vyučit perníkářskému řemeslu. Hrabě se nad suplikou rozpomněl na opěvovaného Bendu a usoudil, že je škoda přijít o tak talentovaného vyznavače hudby. Nařídil, aby se v Praze vyškolil na houslového virtuóza. František dostal dvanáct hraběcích zlatek a odjel za Múzou do paradise pohádek. Strýc Brixi se ho opět ujal a uvedl ho k nejschopnějšímu pražskému houslistovi, totiž k mistru Koníčkovi. František obyčejně bydlel jako sociální případ, obyčejně jedl krmivo jako sociální případ, ale za deset týdnů se naučil tolik, že jeho učitel prohlásil na obranu jeho skillz: „Už nemám, co bych ti dal. Pokračuj ve cvičení sám!“

Znovu se tedy ocitl na domácí půdě. „Do tkalcování tě nikdo nenutí,“ prohlásil rezolutním tónem otec, „budeš šumařit. Však tě taky neubyde!“ A ono ho vůbec neubylo. Chodil s venkovskými muzikanty po zájezdních hostincích a objevoval dosud nepoznaný svět: poznával, jak prostí živáčkové reagují na hudbu, co je dojímá, co rozveseluje, naučil se jejich přisprostlým písním, tancům, obohacoval se repertoárem v rodné zemi. A mezi šumaři potkal svého mistra. „Slepý Lébl byl houslista a skladatel nadaný od Pána Boha umění. Lidé mu házeli do klobouku almužnu, kdyby se však dostal na královský dvůr, dosáhl by nemalých poct. V jeho rukou housle zpívaly, i v nejvyšších polohách zněl každý tón neobyčejně jasně!“ František chodil za ním a snažil se proniknout do tajemství slepcovy veselohry. „Lébl mi dal víc než kdokoli jiný!“ Pochopil, v čem tkví kouzlo tohoto nástroje, přestal mu být prostředkem pouze k obživě, stal se mu kamarádem pro lepší časy, posláním do deštivé depky.

Hrabě z Klenové neztratil o Bendu zájem, hodlal ho poslat do světa na zkušenou, a když obstojí, přijmout ho za komořího. Vhodná příležitost se naskytla, když do zámku přijel na návštěvu císařský tajný rada, hrabě z Osteinu; vše projednali a na cestě do Vídně jel v hraběcím průvodu i Franta B. Tak se začala jeho stáž Evropou.

Bylo mu osmnáct let. Poznal hudební Prahu, Drážďany a osud ho zavedl do města císařů a nejvýznamnějších muzikantů. Hrabě Ostein doporučil Bendu do služeb hraběti z Uhlefeldu. Ten – sám dobrý muzikant – dovedl Františkovo umění ocenit. Proto mu nebránil, aby navazoval hudební známosti a vystupoval. Podle nepsaného zákona pro virtuózy debutující ve Vídni, musel Benda na prvním veřejném koncertě přímo z listu interpretovat nové skladby. Sklidil nadšené ovace a hned upoutal zájem urozeného publika.

Nabídky jen sršely kvaltem. Přešel do služeb maršálka Mortecuciliho a poté k baronovi Andlerovi. S ním se posléze odebral do Salzburgu. Když se o tom dovtípil pán z Klenové, mohl ho trefit šlak: „Bez mého svolení se opovážil měnit pány! Já ho ještě naučím pořádku! Ať mu natáhnou vojenský kabát!“ Písaři nadiktoval dopis pro bratránka markýze Lugneville, vojenského velitele Salzburgu. Ochrany se ujala baronka Andlerová; dala střežit bránu do paláce, Františkovi zatrhla vycházet a markýzovi vzkázala: „Pokusíte-li se použít vůči Bendovi násilí, bude vám k službám moje nabitá bambitka!“ Galantní Lugneville nejenže přislíbil, že nechá Bendu na pokoji, ale začal ho zahrnovat pozornostmi, lichotkami a nakonec si ho naklonil pro sebe. Místo do kasáren odvezl Frantu do své vídeňské rezidence. Markýz se nezměnil, ale jeho podřízení zacházeli s mistrem jako s hadrem na podlahu, s pometlem. A tak jednoho večera s houslemi pod paží opustil palác a Vídeň. Potřetí byl na útěku. Neprchal sám, připojili se k němu další tři muzikanti – Čart, Höck a Weidner. Jejich cílem se stala Varšava, tam moc rakouských pánů nedosahovala. Šli pěšky, puchýř nepuchýř, postranními úmysly dlážděnými postranními stezkami, František pro jistotu v převlečení. Jeho opatrnost ho ušetřila. Tisíc dukátů sliboval markýz Lugneville za dopadení dead or alive Franty Bendy!

Putování v přestrojení do Varšavy nebylo bez nebezpečí a dobrodružných historek. Neradostně začal i pobyt čtyř přátel v polské metropoli. Byli bez prostředků, neměli kde složit hlavu pod střechou. Poradili si. Varšavu vzrušila děsuplná novinka: v Kaziměřském paláci straší! Půl století byla rozsáhlá budova opuštěná a od jisté doby večer co večer cosi komíhalo blik blik v podkroví světýlko a ozývaly se odtud dosti strastiplné zvuky. Lidé se křižovali a nebezpečnému místu se i ve dne každý soudný Polák raději obloukem vyhnul. Kdo by býval tušil, že v jediné jakžtakž obyvatelné komoře starého sídla našli útulek uprchlíci z Vídně, že tam bydlí a pilně cvičí svůj squat, aby se polskému obecenstvu představili v co nejbarvitější fazóně.

Franta Benda přijal nabídku na angažmá od varšavského starosty Suchaczewského: od roku 1728 téměř pět let působil jako houslový virtuóz a kapelník v jeho znamenitém orchestru a účinkoval na koncertech i v mnoha dalších šlechtických obydlích. Jeho housle mu dobývaly věhlas a respekt. Měl dostatek času, aby se mohl věnovat komponování; psal pro svůj nástroj a jeho díla slavila úspěchy i v sousedním Rusku. Neměl důvod k nespokojenosti, podvědomě však toužil po změně, po události, která by ho vytrhla z přílišného klídku. A tu dostal pozvání od řídícího královské kapely, aby vystoupil před jeho Veličenstvem. Benda přijel včas, ale král churavěl, nepřijímal. Zastupoval ho ministr hrabě Brühl. Z jeho rozhodnutí se Benda vracel na starostovo panství s titulkem „královský muzikant“. Jen neradi se Suchaczewští loučili s jeho dovednostmi. Franta Benda se stal členem královské kapely v době, kdy Polsku vládl saský panovník August Friedrich – měl dvě sídelní města – Drážďany a Varšavu. Začátkem roku 1733 král ve Varšavě vykrvácel a jeho dvůr i s kapelou přesídlil do Saska. Po desíti letech se Benda vrátil do míst své pěvecké kariéry – nyní s pověstí znamenitého houslisty. Jeho postavení mu umožňovalo, aby skoncoval s ponižujícím stavem nevolníka. Napsal hofmistru paní z Klenové, že se chce tedy legálně vykoupit. Hrabě přijal za slavného umělce 200 zlatých a nemeškal, aby je prošustroval zanedlouho v kartách.

Krátce po příjezdu do Drážďan dostal Benda dopis od Johanna Joachima Quantze, flétnisty a učitele hudby pruského následovníka trůnu Friedricha. Quantz ho zval do princova apartmánu v Rupinu. Hrabě Brühl se mu snažil cestu rozmluvit. Tušil, že saský dvůr by mohl Bendu ztratit, ale ten vítal příležitost, jak uniknout z nebezpečné oprátky: jezuité vyčmuchali, že potomek tajných protestantů přestoupil na víru předků a chtěli jej bezodkladně zapíchnout.

Do Rupinu přijel František 17. dubna 1733. Ubytoval se v hostinci a hned začal brnkat a působit potěchu uším díky houslovému klíči. Zvonivé tóny se linuly oknem a chytaly pozornost vysokého muže ve vojenském stejnokroji. Zamířil si to k zájezdnímu dvoru a majiteli nařídil: „Zjisti mi ihned, kdo tu vyhrává!“ Ve chvilce byl hostinský nazpět s usměvavým mladým mužem. A tak se seznámili: Friedrich, budoucí král Pruska, a budoucí nekorunovaný král houslí, pan Franta Benda. Princ ho pozval na zámek. Večer ho pak sám pozorně provázel na klavír.

S Friedrichem se už Benda nerozloučil. Stal se koncertním mistrem královské pruské dvorní kapely. Když se Friedrich následník stal Friedrichem II., vypověděl válku císařovně Marii Terezii. Neuznával její právo na habsburský trůn. Přes dvě desetiletí sužoval ten hnusný spor celou střední Evropu jako černá sněť. Pruský král se však ani na bitevním políčku nezříkal požitku z hudby, všude jej museli následovat jeho umělci. Jakmile se František dozvěděl, že část Friedrichova vojska leží poblíž jeho rodné vsi, požádal, aby urychleně zachránil z nejhoršího úpadku svoji rodinu. Kníže Anhalt–Dessau dostal střelhbitý rozkaz, aby se o Bendy postaral. Splnil jej perfekcionisticky: poslal pohodlný cestovní kočár a domluvil, aby všechny Bendy pozemková vrchnost propustila z poddanství. Pruský král získal prvotřídní muzikanty na svou stranu. Proslavili se všichni do jednoho: na prvním místě Jiří Antonín, vynikala i sestra Anna jako senzační zpěvačka.

Franta Benda – i když povinnosti virtuóza žraly děsně času – napsal asi patnáct houslových koncertů, kolem sta houslových sonát, smyčcový kvartet, řadu symfonií, capriccijka, dueta. Celé jeho dílo je PROSLUNĚNO českou lidovou zpěvností. Zkoušky, koncerty, každodenní dvouhodinové produkce s králem, zájezdy, se však postupně stávaly namáhavým břemenem. Kruté bolesti v prstech a ramenu začaly měnit radost ze hry v utrpení. Benda se nechtěl vzdát. Friedrich II. pro něho vybíral nejlepší ranhojiče a lázně. Evropa ho uctívala, ale jeho zázračné housle se ozývaly stále vzácněji.

Bohatý život Františka Bendy ustal 7. března 1786. Ve stejném roce dodělal i na trůnu Friedrich II.